sobota 10. února 2018

Strach

Ano, co si budeme povídat. Je to tady mrtvé a sem tam se mi zachce to vzkřísit a pak mě to zase přejde. Nějak se mi nechce, protože sedím u počítače v práci a pak tomu věnovat ještě čas doma? 

...

Nicméně jsem nedávno přemýšlela, jak mě vlastně strach limituje v životě. Jak mě limitoval dřív, ovlivnil můj život, limituje mě doteď a trochu mám obavy, jak mě bude limitovat nadále. 

Odjakživa jsem spíš bojácná osoba a nevěřím si. Ačkoliv jsem doma nikdy neslyšela "to nezvládneš" nebo "na to nemáš", tak jsem si tyto věty docela snadno dokázala říkat sama a možná z toho vzniklo to, že se fakt víc bojím, než abych do něčeho šla po hlavě. 

Jde to ruku v ruce se vším. Umět opustit komfortní zónu chce trochu koule a ty jsem vždy tak nějak postrádala. 

Pravdou je, že jsem odjakživa neměla ráda změny a to se možná taky pojí se strachem. Když jsem byla malá, tak jsem se spíš držela mamčiné ruky a sukně, schovávala jsem se, a hrozně jsem se styděla. Dokonce prý už v kočárku - jen se na mě někdo podíval, tak jsem začala natahovat. :-)) 
Zatímco můj bratr, který se ničeho nebojí a jde si za svým, tak už z kočárku pořvával po cizích lidech a nikoho a ničeho se nebál. 

...

Odjakživa mě nesmírně bavilo psát. Miluju češtinu a nemám ráda chyby. :-)) Ze slohů jsem měla vždy fajn známky a vrcholem mého psaní byl můj článek otisknutý v MF Dnes. Byla jsem takový pyšňák, to si nedovedete představit. :)) 

S tím se pojí i jeden krok v mém životě, ve kterém jsem ze strachu něco neudělala. To něco bylo přihlásit se na vysokou školu na žurnalistiku. Proč? Protože tam byly jako přijímací testy všeobecné předpoklady - TSP, nebo něco takového a já se bála, že bych je nezvládla, a proto mi přišlo zbytečné dávat za přihlášku nějakých 400 Korun a pak čekat na neúspěch. No, a tak je ze mě nutriční terapeut, protože tam byly přijímačky z biologie a chemie. :)) 

Pravdou je, že žurnalistiku možná může dělat člověk i bez školy (prosím, pokud ne, opravte mě), ale doteď mě to mrzí. Je fakt, že kdybych se dostala na žurnalistiku i na nutriční terapii, tak si přesto zřejmě vyberu nutriční terapii, ale ten fakt, že jsem se bála, ten mě fakt štve. 

Strachů mám v sobě spoustu a pořád s nimi bojuju. Je to taková rozpolcenost, kdy je člověk zaslepený jedním úzkým směrem a neuvědomuje si, že když odhodí klapky z očí, tak má kolem sebe dalších milion možností a že pokud nás strach dovede někam, kde nám je to nepříjemné, tak stejně z toho vytěžíme něco, co je příjemné. Musím si to opakovat pořád dokola. :) 

Takže doufám, že až mě zas polapí nějaký strach, tak se oklepu a vyjdu nové příležitosti vstříc. 


Žádné komentáře:

Okomentovat